Lekce Švankmajer: co mi dala práce na Kunstkameře
Když jsme před časem začali připravovat knihu o Kunstkameře Jana Švankmajera, domnívala jsem se, že mě čeká především náročný nakladatelský projekt. Postupně jsem ale pochopila, že nejde jen o přípravu knihy. Byla to také škola myšlení. Zkušenost, která mě přiměla znovu přemýšlet o tom, co je umění, svoboda, imaginace nebo samotný smysl tvorby.
Na Janu Švankmajerovi mě od začátku fascinoval zvláštní paradox. Člověk, který celý život hájí absolutní svobodu imaginace, je zároveň jedním z nejdisciplinovanějších lidí, jaké jsem kdy poznala. Jeho svět není postavený na nahodilosti ani na romantické představě umělce, který se nechává unášet okamžitou inspirací. Naopak. Je výsledkem celoživotní soustředěné práce, důslednosti a neobyčejné věrnosti vlastnímu přesvědčení.
Právě tato kombinace vnitřního řádu a tvůrčí svobody mě během naší spolupráce překvapovala nejvíce. Postupně mi docházelo, že v případě Jana Švankmajera není imaginace protikladem řádu. Je jeho nejvyšší podobou. Právě v tom podle mě spočívá i jeho mimořádná tvůrčí svoboda – nevyrůstá z odmítání pravidel, ale ze schopnosti vytvořit si pravidla vlastní a zůstat jim po celý život věrný. Kunstkamera je toho možná nejlepším důkazem.
Na první pohled působí jako fascinující shromáždění kuriozit, přírodnin, uměleckých děl, nalezených předmětů a vlastních objektů. Při delším pobytu v jejím prostoru však člověk začne tušit, že není sbírkou v obvyklém slova smyslu. Je svébytným světem, budovaným více než čtyřicet let s mimořádnou trpělivostí a důsledností. Světem, v němž se věci neřídí běžnou logikou, ale spíše logikou imaginace.
Jan Švankmajer nikdy neusiloval o originalitu za každou cenu. Mnohem důležitější pro něj byla svoboda zůstat věrný vlastnímu vidění světa. Nepřizpůsobovat se dobovým očekáváním, módám ani představám o tom, co by umění mělo být. Tato vnitřní nezávislost je podle mě jedním z největších důvodů, proč jeho dílo působí stále živě a současně.
Naše pracovní schůzky se neomezovaly jen na výběr fotografií nebo úpravy textů. Často se proměňovaly v rozhovory o představivosti, svobodě, humoru, lidské přirozenosti, o surrealismu, Evě nebo dobrých uzeninách… Neodcházela jsem z nich s pocitem, že znám odpovědi. Tedy snad s výjimkou těch, které se týkaly uzenin… Spíš jsem si odnášela nové otázky. Nejcennější rozhovory nejsou ty, které všechno vysvětlí, ale ty, které promění způsob, jakým se díváme na svět.
Velkou inspirací pro mě byla také Janova otevřenost. Přestože je jeho dílo předmětem odborných interpretací, nikdy jsem neměla pocit, že by kdy toužil své myšlení nebo tvorbu uzavírat do pevných definic. Naopak. I dnes, ve svých téměř dvaadevadesáti letech, si zachovává dětskou zvědavost, schopnost pochybovat a radost z objevování. Vedle hlubokých úvah je v něm stále přítomný humor, nadsázka i ochota obracet věci naruby.
Práce na knize mi zároveň umožnila poznat, jak zásadní místo v jeho životě zaujímá Eva Švankmajerová. Kunstkamera totiž není jen výsledkem individuálního sběratelství. Je také otiskem dlouholetého tvůrčího partnerství dvou mimořádných osobností, jejichž dialog pokračuje v mnoha ohledech dodnes.
Dnes je kniha hotová a čekáme, až dorazí z tiskárny. Po hodinách strávených nad jejími stránkami v ní už nevidím jen dokumentaci jedinečné sbírky ani reprezentativní monografii. Vidím především svědectví o člověku, který si po celý život dokázal uchovat schopnost vytvářet vlastní svět a nepřestat jej rozvíjet.
Mám radost, že jsem tuto cestu nemusela absolvovat sama. Sdílela jsem ji s lidmi, kteří každý svým vlastním způsobem pomohli dát této knize její definitivní podobu – s Jankem Balcarem, jehož grafický rukopis se nezalekne žádné výzvy, s Magdalenou Wellsovou, která s obdivuhodným klidem držela pohromadě všechny části tohoto rozsáhlého projektu, s Graemem Dibblem, jenž citlivě převedl Švankmajerův svět do angličtiny, i s paní Evou Lorencovou, která se s obdivuhodným citem pohybovala na tenké hranici mezi redakční přesností a respektem k surrealistickému vidění světa. Všem patří moje upřímné poděkování.
A přeji si jediné – aby tato kniha dokázala alespoň část světa Jana Švankmajera zprostředkovat i svým čtenářům.
KT
Galerie
