Zákulisí KAVKY #1: Knihy nevydáváme proto, abychom zaplnili ediční plán

07. 07. 2026

Zákulisí KAVKY #1: Knihy nevydáváme proto, abychom zaplnili ediční plán
Rozhovor s Karolínou Truhlářovou o tom, jak v KAVCE vznikají knihy.

Vydat knihu neznamená jen najít silné téma nebo dobrý rukopis. Znamená to také promyslet, jestli mu dokážeme dát péči, čas a podobu, jakou si zaslouží. Karolína Truhlářová v tomto dílu série Zákulisí KAVKY mluví o knihách, které bylo nutné vydat navzdory jejich náročnosti, o projektech, jež zůstaly jen snem, i o tom, proč je někdy poctivé odmítnutí lepší než kompromis. Rozhovor o tom, že dobré knihy nevznikají z rychlé poptávky, ale z dlouhodobého přesvědčení, dialogu a víry v jejich smysl.

1. Kolik nápadů na knihy skončí v šuplíku a proč?

Řekla bych, že více než polovina. Ne proto, že by nebyly zajímavé, ale protože na dobré knihy nestačí jen dobrý nápad. Potřebujete kvalitní materiál, důvěru autorů, čas, finance a někdy i několik let trpělivosti. Jsme malé nakladatelství a raději vydáme méně knih, za kterými si opravdu stojíme, než abychom zaplnili ediční plán za každou cenu.

2. Existovala kniha, o které jste od začátku věděla, že ji musíte vydat, přestože bylo zřejmé, že nepůjde o komerčně snadný titul?

Takových knih bylo několik. Asi nejvíc to platí o monografiích Věnceslav Černý. Poutník mezi příběhy a Václav Kabát. Očarované světy. Obě jsou věnovány výjimečným osobnostem české knižní ilustrace – oboru, v němž české umění dlouhodobě dosahuje světové úrovně, a přesto mu není věnována taková pozornost, jakou si zaslouží. Přitom právě ilustrace formovala od dětství vztah mnoha generací ke knihám, literatuře i výtvarnému umění.

Od začátku bylo jasné, že půjde o náročné projekty – autorsky, obrazově i finančně. Ani na okamžik jsme ale neuvažovali, že bychom je nevydali. Jsou knihy, které nevznikají proto, že z nich budou bestsellery, ale proto, že uchovávají důležitou část naší kulturní paměti. A pokud je nevydáme my, možná už je nevydá nikdo.

3. Co je první věc, podle které poznáte, že nějaký projekt není pro KAVKU?

Když cítím, že projekt vzniká hlavně proto, že je po něčem právě poptávka. Nikdy jsme nechtěli vydávat knihy podle momentálních trendů. Zajímá nás spíš to, co má šanci obstát i za deset nebo dvacet let, co je nadčasové. Důležité je pro nás také zaplňovat bílá místa – připomínat výjimečné osobnosti, témata nebo příběhy, které zůstávají neprávem stranou pozornosti. Právě tam podle mě může malé nezávislé nakladatelství, které nepodléhá tolik komerčním tlakům, sehrát důležitou roli.

4. Vzpomenete si na projekt, u kterého jste si zpočátku říkala „to nebude fungovat“, a nakonec vás přesvědčil?

Upřímně řečeno, takhle na začátku vůbec nepřemýšlím. Když mě nějaké téma nebo osobnost opravdu zaujme, nenechám se odradit pochybnostmi o tom, jestli bude mít kniha komerční úspěch. Ty přicházejí až mnohem později – ve chvíli, kdy je potřeba rozhodnout o výši nákladu, financování nebo ceně knihy.

Jedním z takových projektů byla rozsáhlá monografie Evy Švankmajerové. Jsem malířka. Eva byla dlouhá léta vnímána především ve spojení s Janem Švankmajerem, přestože sama patří k nejvýraznějším českým umělkyním své generace. Přiznávám, že jsme si zpočátku nebyli jistí, jak velký zájem o takto rozsáhlou monografii bude. Nakonec se většina nákladu vyprodala během půl roku a mám radost, že kniha pomohla znovu upozornit na její mimořádnou tvorbu.

Ještě větší neznámou byla monografie Věnceslava Černého. Poutník mezi příběhy. Věnceslav Černý dnes nepatří mezi široce známá jména, přestože jeho ilustrace patří podle mého názoru k tomu nejlepšímu, co v české knižní ilustraci ve 20. století vzniklo. Opravdu jsme nevěděli, kolik čtenářů bude chtít takovou knihu objevit. Nakonec se ale ukázalo, že mimořádná kvalita jeho práce si své publikum dokáže najít. 

5. Kdy jste naposledy řekla autorovi „ne“? Bylo to těžké?

Ano, protože za každým rukopisem jsou měsíce nebo roky práce. Snažím se ale odmítat co nejpoctivěji. Většinou nejde o to, že by byl text špatný, ale že bychom mu jako nakladatelství neuměli dát to, co potřebuje. Myslím, že férové „ne“ je lepší než se později trápit nebo vydat knihu jen napůl.

6. Je nějaká kniha, kterou dnes litujete, že jste nevydali?

Spíš jsou to knihy, které jsme nestihli vydat dříve. Často se stává, že o nějakém projektu přemýšlíme několik let, mezitím práva získá někdo jiný nebo nastanou okolnosti, které už nejdou vrátit. To mě mrzí víc než samotné odmítnutí.

7. Co musí mít téma nebo příběh, aby vás nenechal spát a vy jste věděla, že z něj musí vzniknout kniha?

To se asi nedá úplně popsat. Je to podobné, jako když navrhujete dům nebo zahradu. Postupně se vám skládají jednotlivé části, začínáte si představovat celek a najednou to vidíte před sebou – víte, jak bude působit, jaký příběh bude vyprávět a jakou radost může přinést vám i druhým.

Je to podobné, jako když vstoupíte do starého chrámu. Nepůsobí na vás jen architektura, ale i světlo, vůně, obrazy, drobné detaily a atmosféra. Každá jednotlivost má svůj význam, ale teprve všechny dohromady vytvářejí silný celek. Vlastně i chrám je svého druhu knihou, kterou můžete číst.

Mám ráda knihy, které nejsou jen souborem textů a obrazů, ale vytvářejí svůj vlastní svět. Svět, do kterého může čtenář vstoupit, objevovat ho a vracet se do něj. Možná proto mě přitahují osobnosti, které kolem sebe takový svět dokázaly vytvořit.

A právě takový pocit hledám i u našich projektů. Musí ve mně vyvolat přesvědčení, že kdyby ta kniha nevznikla, něco důležitého by zmizelo. Nemusí jít o slavnou osobnost ani o monumentální téma. Často mě přitahují lidé nebo oblasti, které stojí trochu stranou pozornosti, ale zaslouží si být znovu objeveny. Baví mě zaplňovat mezery a vytvářet knihy, které čtenáře zvou do nových světů.

8. Jak poznáte rozdíl mezi knihou, která je jen krásná, a knihou, která je důležitá?

Možná s tou otázkou úplně nesouhlasím. Nemyslím si, že existuje ostrá hranice mezi krásnou a důležitou knihou. Pro mě totiž skutečná krása nikdy není prázdná a nedůležitá. Nevzniká jen z kvalitního papíru, krásných reprodukcí nebo dobré grafiky. Krása spočívá především v hloubce obsahu, v příběhu, který kniha nese, a v tom, co v člověku zůstává.

Prázdná, byť sebehezčí kniha pro mě krásná vlastně není. Může být vizuálně atraktivní, ale opravdová krása vzniká teprve ve chvíli, kdy forma a obsah tvoří nerozlučný celek. O to se v KAVCE snažíme u každé knihy.

9. Stalo se někdy, že vás někdo z týmu přesvědčil změnit názor?

Ano, a jsem za to ráda. Jsme malý tým a o knihách hodně diskutujeme. Některé projekty jsem zpočátku viděla jinak, ale díky argumentům kolegů jsem změnila názor. Myslím, že dobré knihy vznikají právě z dialogu.

10. Jaká byla nejdražší chyba, kterou jste při vydávání knih udělala?

Asi víra, že dobrá kniha si své čtenáře najde sama. Dnes vím, že vedle redakční práce je stejně důležitá komunikace, předprodej, práce s komunitou i dlouhodobá propagace. Sebelepší kniha potřebuje, aby se o ní lidé dozvěděli.

11. Na kterou knihu z edičního plánu na tento rok se těšíte nejvíc?

To je skoro nespravedlivá otázka. Každá z těch knih vzniká několik měsíců až roky a s každou z nich člověk prožije kus života. Každá je jiná a každá pro mě představuje svůj vlastní svět.

Pokud bych ale měla vybrat jedinou, bude to Kunstkamera Jana Švankmajera. Je to mimořádný projekt, na kterém jsme pracovali velmi intenzivně, a myslím, že podobná kniha u nás dosud nevyšla. Nejde jen o publikaci o jedinečné sbírce Jana Švankmajera, ale o možnost vstoupit do jeho imaginativního světa – plného alchymie, magie, surrealismu

Velkou radost mám také z připravované knihy Praha 1900–2025 od Zdeňka Lukeše s předmluvou Evy Jiřičné. Nabídne výběr nejvýznamnějších staveb moderní Prahy a ukáže, jak mimořádně bohatý a různorodý architektonický příběh naše hlavní město vypráví.

A stejně se těším i na novou knihu do naší japonskou edice Struny šamisenu. Je to sbírka japonských pohádek Barbory Eliášové doprovázená nádhernými ilustracemi Soty Sakumy. 

Vlastně mě na všech těchto knihách těší totéž – že každá otevírá dveře do jiného světa. A právě takové knihy máme v KAVCE nejraději.