Anna Zemánková

Patrně nejznámější česká autorka art brut se v mládí vyučila dentistkou a tuto práci provozovala až do narození dětí. Ještě před svatbou se příležitostně věnovala krajinomalbě, která se však nikterak neslučuje s její pozdější tvorbou. K té dospěla až na prahu padesátky, v době kdy její 3 děti odrostly. Tehdy její existence ztratila pevné obrysy, které byly vždy přímo spjaty s rodinou. Vznětlivou, rozladěnou a bytostně nespokojenou, ji přiměli k tvorbě její synové, kteří na půdě objevili obrázky z matčina mládí.

Ve svých prvních temperových malbách se Zemánková snažila zachytit krásu skutečných rostlin, kopírování reality jí ale bylo cizí. Čerpala z vjemů zasunutých ve své paměti, které doplňovala o první fantaskní prvky. Velmi záhy uvolnila svoji mohutnou imaginaci, která vyplavila napovrch obrazy ukryté v podvědomí. I když její květenství se mnohdy transformují do živočišných tvarů, stále respektují základní principy rostlinného světa – odněkud vyrůstají, dávají vzejít květům, rodí plody. V rostlinné podobě jsou zakukleny nejrůznější libé i nelibé pocity, vnitřní poselství autorky.

Začínala tvořit vždy brzy ráno, kdy se z automatických gest rodily prvotní formy budoucího obrazu. Během dne je precizovala a doplňovala o stovky a tisíce repetitivních detailů. V průběhu let začaly být její kresby čím dál více subtilní, éterické, odhmotněné. Její soukvětí připomínají právě rozžehnuté světlice mířící kamsi vzhůru. Jsou metaforou její touhy vymanit se z tíživé tělesnosti, docílit transcendentálního rozměru. „Ze hlubin vzhůru“, tak nazvala jedno ze svých stěžejních děl, a tak lze charakterizovat i celý princip její tvorby.

Volba technik byla u Zemánkové poměrně impulzivní. Často si pomáhala kuchyňským olejem, který jí sloužil pro zprůsvitnění pastelů. Tempery a pastel doplňovala kresbou tuší a kuličkovým perem. Své pozdější práce perforovala, protlačovala, vyšívala, aplikovala do nich háčkované objekty, pracovala s textilní a papírovou koláží, do kreseb začleňovala umělé diamanty, korálky, flitry. Naplnila tak princip brikoláže, který je pro art brut charakteristický. Každý prvek měl svůj symbolický význam, byl dalším krokem směrem k dosažení kýžené krásy a dokonalosti, která měla předčít to, co stvořila příroda. Tvorba se pro Annu Zemánkovou stala magickým rituálem a hlavním smyslem života. Nalezla v ní naprosté uspokojení, díky kterému s vnitřním klidem překonávala i takové rány osudu, jako byla těžká cukrovka a s ní související amputace nohou.

zdroj životopisu: artlist.cz