Miloslav Chlupáč (1920-2008) byl český sochař, malíř, fotograf, kurátor, pedagog a historik umění. 

Zastoupení ve sbírkách: Je zastoupen ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Českého muzea výtvarných umění v Praze, NG v Praze, Východočeské galerii v Pardubicích, Museum Moderner Kunst Stifftung Ludwig Wien, Galerie im Griechenbeisl, Vídeň a mnoho dalších a v roce 1967 se nakonec dostává na světovou výstavu Expo 67 v Montrealu. Pravidelně pak vystavuje po celém světe a jeho dílo si získá zvláštní pozornost zejména v USA (společná výstava Minisalon putující mezi lety 1994 až 1997 mezi Nex Yorkem, Chicagem a dalšími městy USA). V Čechách je na výstavách připomínán pravidelně (2005 Sochy, obrazy, kresby, Letohrádek královny Anny, Praha; 2009 Sochy, obrazy, kresby, Galerie U Betlémské kaple, Praha) a také ve spojitosti se svým působením v Umělecké besedě a Máji 57.  S jeho dílem se můžeme setkat také v podobě mnoha plastik a skulptur ve veřejném prostoru.

Výběr výstav: Poprvé vystavoval na členské výstavě Umělecké besedy v Praze v roce 1953. V roce 1957 vystavoval v rámci Tvůrčí skupiny Máj 57 a v šedesátých letech potom v zahraničí (1965 Tschechoslowakische Kunst Heute, Städtische Kunstgalerie, Bochum; 1965 Miloslav Chlupáč, Zbyněk Sekal

Kvůli uzavření vysokých škol se Miloslav Chlupáč, který se původně chtěl stát doktorem, vyučil kamenosochařem v kamenickém závodě v Kralupech nad Vltavou a v kamenosochařské dílně Otakara Velínského v Praze. Po válce absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Josefa Wagnera, věnoval se i teorii umění. Po únorovém převratu se Chlupáč stal pro režim nepohodlným, a tak se živil především restaurátorstvím. V uvolněných 60. letech sehrál důležitou roli nejen jako umělec, ale též jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce, která byla protiváhou Svazu československých výtvarných umělců. Byl členem umělecké skupiny Máj 57, která v roce 1957 jako první rozrušila monolit oficiální výstavní politiky. V uvolněných 60. letech Chlupáč pravidelně vystavoval a spolupracoval s architekty na výtvarných realizacích, které byly součástí interiérů nebo veřejného prostoru. Účastnil se a spoluorganizoval mnohá sochařská sympozia, mezi nimi společně s Rudolfem Uhrem uspořádal první československé sochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách na slovenské Spiši. Pro sochaře za železnou oponou byla podobná sympozia výjimečnou příležitostí ke konfrontaci se zahraniční scénou. V závěru 60. let se mu právě v souvislosti se sympozii podařilo proniknout do nejvyšších pater mezinárodní scény, což platí zejména o jeho účasti na projektu En Ruta de la Amistad (Cesta přátelství), kam umístil svou monumentální sochu Las Tres Gracias (Tři grácie). Po okupaci byl Chlupáč jedním z nejpostiženějších výtvarných umělců. Živil se jako topič, na konci 70. let mu bylo dovoleno vrátit se k restaurátorství. Věnoval se i pedagogické dráze, a to zejména po roce 1989, kdy se vrátil i k cestování po sympoziích a sochařství. Své sochy sám tesal do kamene až do vysokého věku, přestože byl ke konci života těžce nemocný.  Inspiroval se kubismem, tvořil monumentální díla se vztahem k figuře.