Jaroslava Kurandová - Zdeněk Rybka

Museum Kampa představuje v katalogu k výstavě osudově propojené dvojice umělců, manželského páru Zdeněk Rybka (*1938) a Jaroslava Kurandová (1936–2024).

Setkali se na střední škole, studovali na Akademii výtvarných umění v Praze, vzali se, rozvedli a vzali znovu. Skoro stejně jako Richard Burton a Elizabeth Taylorová.

V průběhu šedesátých let nahradili akademickou figurální malbu strohých a umírněných tónů geometrickou přísností a barvami širokého spektra. Vstoupili do Klubu konkretistů, s nímž vystavovali na mnoha místech doma i v zahraničí. Jaroslava Kurandová hladkými povrchy nitrolaků na sololitu či plexiskle vstupovala i do prostoru. Zdeněk Rybka experimentoval s technikou elektrografie. Fotografické otisky předmětů na citlivé ploše po vyvolání obkružuje světelná koróna. Elektrický výboj elektrografiím dodává téměř mystický rozměr. Vzniklo i několik překvapivých, často závěsných objektů.

Po srpnové invazi roku 1968 se oba autoři vzdálili z Prahy, umělecky se odmlčeli a své síly věnovali pedagogickému působení na uměleckých školách. K tvůrčí práci se vrátili až na sklonku let osmdesátých. Zdeněk Rybka přišel s novým směrem vântil, který si našel několik stoupenců. Měl v sobě jistou dávku nonsensu a recese. Jaroslava Kurandová otiskovala na plátno štíhlé dřevěné nebo plexisklové pásy do paralelních řad. Nesly pohyb a energii. Její práce měla vždy občanské nasazení, politické či klimatické. Rybka se vrátil k expresivní figurální malbě, která je ale stále založena na geometrickém schématu.

Publikace k výstavě vrací do příběhu dějin umění dva autory, do jejichž životů zasáhly dějiny. Nebýt normalizace, viděli bychom Rybku vyučovat elektrografii na některé z hipsterských uměleckých škol v Kalifornii. V tvorbě Jaroslavy Kurandové není výchova uměním „odbočkou“, ale etickou kontinuitou díla. Stala se charismatickou a respektovanou pedagožkou, vstřícnou a oblíbenou. Jejich umlknutí nebylo slabostí, ale postojem.