Petr Klimpl

Klíčovou předností PETRA KLIMPLA (1956, Brno), lékaře soustředěného na psychoterapii, je nepředstíraný zájem o současníky. Obsáhlá kniha jeho fotografií – ve výběru a s úvodním textem JOSEFA MOUCHY – vypovídá nejen o autorovi; především je svědectvím o české společnosti.

Ve známost vstoupil Petr Klimpl zejména jako portrétista. Spolu se snímáním podobizen pěstoval jedinečnost vidění. V osmdesátých letech dával v krea­cích ozvláštněných dynamikou letmých momentek najevo osvobození vize od názornosti kritického realismu. A nejenže fotografoval a filmoval, navíc o těchto oborech psal.

Od poloviny sedmdesátých let orientuje Petr Klimpl své fotografování převážně na portréty. Nepředstíraným zájmem o lidství přesahuje estetické roviny uměleckých poselství. Nejde mu o podmaňování modelů, čili o inscenaci a režii. Inspiruje se proměnlivostí nálad a zaznamenává stavy vznikající reakcí na akt fotografování. Před výjimečností motivů dostávají přednost psychologické a sociální obsahy. Diváci jsou tím odkazováni k poněkud jinému vnímání portrétů než v rozpětí od nestřežených momentek k obrazům měnícím modely v estetické objekty.

„Portrét považuji za zřejmě nejdůležitější fotografický projev; vždyť jeho význam jde tak daleko, že určitý portrétní styl a určitý model včetně jeho úpravy pro nás vytváří symbol určitého období."

Od roku 1977 patřil Petr Klimpl s kolegy Vladimírem Birgusem a Josefem Pokorným ke skupině Dokument, jejíž název byl i programovým prohlášením.

„Klimplovy snímky ovšem nejsou pouhou dokumentací, přestože mohou plnit i toto poslání. Jejich autor nijak neupravuje negativy, získané klasickou cestou, takže vyfotografovaná skutečnost je představena se zrcadlovou věrností, někdy až uhrančivě ‚opravdově'."
(Dufek, Antonín: Petr Klimpl / Fotografie. Brno, Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, Galerie mladých 1974).

„Petr Klimpl se vědomě zařazuje k nemnoha mladým autorům, kteří se ve snaze o co největší zdůraznění obsahové stránky svých snímků vzdávají jak efektní kompozice běžné portrétní fotografie, tak i bressonovské dramatičnosti ,rozhodujících okamžiků' při zobrazování člověka. Tito autoři zachycují postavy v čelném postavení s pohledy většinou soustředěně upřenými do objektivu, umožňujícími mimořádně intenzivní kontakt ,z očí do očí' mezi vyfotografovaným a divákem. K tomuto kontaktu přispívá i potlačení vizuálních efektů, výtvarně působivé kompozice. Klimpl nám tak na svých na první pohled nezajímavých fotografiích umožňuje bez jakýchkoliv příkras nahlédnout do prostředí, ve kterém se pohybuje, seznámit se s lidmi, které důvěrně zná, proniknout k jejich podstatě."
(Birgus, Vladimír: Petr Klimpl. Universitas 77, 1977)