Gross František

František Gross (1909-1985) byl významný český malíř a grafik, přední představitel českého výtvarného umění 20. století, spoluzakladatel Skupiny 42. Mezi lety 1941-52 byl členem Umělecké Besedy, od roku 1945 SČUG Hollar a od roku 1961 skupiny Radar.

Zastoupení ve sbírkách: Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách GAVU v Olomouci, Muzea výtvarného umění v Lodži (Polsko), Oblastní galerie výtvarného umění ve Zlíně a Středočeské galerie v Praze.

Výběr výstav: Poprvé vystavoval v roce 1931 s L. Zívrem v Nové Pace a od roku 1936 se účastnil Zlínských salonů. Od roku 1937 vystavoval v divadle E. F. Buriana, pro jehož D 37 vytvořil oponu ke komornímu představení Jaroslava Seiferta. Roku 1941 se stal členem Výtvarného odboru Umělecké besedy a pravidelně obesílal její výstavy. V roce 1942 byl mezi zakladateli Skupiny 42, s níž vystavoval na všech jejích expozicích, a od téhož roku vystavoval také samostatně (Vilímkova galerie). Roku 1946 se dostal na pařížskou výstavu, která prezentovala československé umění válečných let (Art Tsécoslovaque 1938-1946 v Galerii La Boëtie). A poté se již celkem pravidelně účastnil zahraničních výstav, zejména v Evropě, například v roce 1947 v Antverpách nebo také v Rio de Janeiru či v Lucernu. Roku 1948 v československé expozici na XXIV. bienále v Benátkách. V zahraničí pak vystavoval i v dalších dekádách, například na 6. Bienale v São Paulo v Brazílii v roce 1961 a na řadě dalších výstav v Evropě, které spoluutvářely obraz tehdejšího československého umění ve světě.

František Gross se narodil v roce 1909 v Nové Pace, do které se po zbytek svého života vracel vystavovat. Po pár letech na ČVUT přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde vystudoval u Františka Kysely. Díky svému dětství v podkrkonoší měl cit pro krajinu, ve svých obrazech se ale nejvíce věnoval městskému prostředí, zejména pražské periferii. Nejdříve se zabýval technikou frotáže a koláže, postupně se propracoval k obrazům.  V 50. letech propadl socialistickému realismu a věnoval se malbě továren a strojů. Sorelu se mu podařilo opustit, estetiku strojů a poetických vynálezů ale nadále rozvíjel v duchu neofigurální malby. Obrazy z tohoto období jsou více rozmanité a hravé. Věnoval se i krajinomalbě, zejména v 70. letech, kdy vychladl jeho politický zápal z přechozích let.