Jiří Kolář (1914–2002) byl český básník a výtvarník, autodidakt. Spoluzakladatel a teoretik Skupiny 42, člen Umělecké besedy. Od roku 1980 do roku 1999 žil v Paříži, poté v Praze. Od 60. let se programově zabýval koláží, využíval a později nově rozvíjel její modifikované principy (chiasmáže, muchláže, proláže) a objevil roláž. 

Jiří Kolář je dnes obecně považován za klasika koláže, žánru jehož geneze souvisí s počátky moderního umění. Kolář však dokázal tento žánr inovovat a vytvořit z něj svébytnou výtvarnou disciplinu. Umožnila mu to výjimečná originalita jeho osobnosti, neobyčejná tvůrčí invence a téměř hudební smysl pro variace. Věčná touha objevovat a experimentovat přinášela stále nové a nové tvůrčí postupy, které však nikdy nebyly uplatňovány mechanicky a formálně, ale vždy s akcentem na intenzitu vnitřního sdělení. Na svůj konkrétní obsah v rovině symbolu či epického příběhu. pro Jiřího Koláře jsou příznačné enormní nasazení a pracovní koncentrace, technická bravura, ale především téměř živočišná radost z tvorby, nadhled a úsměvný humor, který tak sugestivně přenáší na diváky. V první řadě však zůstává básníkem, který na území mezi obrazem a slovem rozvíjí svoji osobitou symbiózu poezie a výtvarného umění, která má ostatně v české moderní kultuře svoji dávnou tradici. Komplexnost a kvalitativní vyváženost Kolářova díla, v propojení literární a výtvarné složky i vazeb mez starým a novým uměním je mimořádně inspirující. Kořeny umělecké i lidské osobnosti Jiřího Koláře tkví pevně v atmosféře předválečné avantgardy. Po prvních básnických pokusech, jejichž součástí bylo i několik koláží vystavených na výstavě v Mozarteu v roce 1937, rozvíjela se Kolářova poetika v rámci proslulé Skupiny 42. Kolářova básnická tvorba potom vrcholí po druhé světové válce, kdy v krátkém sledu připravuje k vydání řadu svých básnických sbírek, z nichž některé se v nových poměrech po únorovém převratu roku 1948 nedočkaly vydání. Politicky pronásledován se na čas odmlčel, aby se poté o to intenzívnějí věnoval vlastní tvorbě, kterou charakterizuje definitivní rozchod s verbální poezií a experimenty s evidentní a nonverbální poezií rozvíjející specifické metody koláže. Velká výstava ve Špálově galerii v roce 1968, která zároveň otevírá cestu Jiřího Koláře do světa zároveň předznamenává normalizační časy, kdy byla tato persóna non grata oficiálně vymazána z kulturního povědomí a poté přinucena k odchodu do Paříže. Vliv Jiřího Koláře však nezůstal omezen jen na úzký okruh přátel z kavárny Slavia. Jeho dílo i občanské postoje rezonovaly v překvapivě širokém kulturním okruhu několika generací a sehrály vpravdě klíčovou roli. Jiří Kolář představuje svým způsobem zosobnění složitého zápasu o udržení několikrát násilně přetržené kontinuity české kultury. Těší se všeobecnému respektu pro svoje osobní a lidské kvality, morální kredit, velkorysost, toleranci a nadhled. Svým entuziasmem a energií přispěl k úspěšnému pokusu o obrodu moderního českého umění v dobách, kdy bylo nejvíce ohroženo. Řada mladých výtvarníků se proto přirozeně hlásí k Jiřímu Koláři jako k duchovnímu hybateli svého vývoje. Po dlouhé censuře, kdy v období mezi léty 1971 - 1989 nebyla autorovi vydána v Čechách jediná kniha a uspořádána jediná výstava, probíhají devadesátá léta ve znamení návratu před české publikum. Soudě podle ohlasu, s kterým se výstavy i knižní edice setkaly je to návrat triumfální, který dosvědčuje, že Kolářovy osobité výtvarné artefakty neztratily nic na své přitažlivosti a aktuálnosti. Jiří Kolář patří k nejvšestrannějším a nejinvenčnějším osobnostem české moderní kultury a po právu je dnes i evropsky proslulým a všeobecně uznávaným umělcem.