Mucha Alfons

Alfons Mucha (1860-1939) byl malíř, grafik, návrhář a přední představitel francouzského Art Nouveau.

Zastoupení ve sbírkách: Galerie hlavního města Prahy, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie výtvarného umění v Náchodě, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Oblastní galerie, Hodonín, Oblastní galerie, Jičín, Západočeská galerie v Plzni

Alfons Mucha nebyl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, a tak v počátcích své kariéry působil jako malíř divadelních dekorací vídeňské firmy Kautský-Brioschi-Burghardt, následně působil u Hraběte Khuena, pro kterého vyzdobil jídelnu zámku v Hrušovanech. Ten byl z jeho práce tak nadšený, že mu zaplatil studium na mnichovské Akademii. V roce 1887 Mucha přesídlil do Paříže, kde pokračoval ve svých studiích na Akademii Julian a později na Akademii Colarossi. Nadále pracoval už samostatně, živil se převážně ilustrátorskou prací pro pařížská nakladatelství a časopisy. Zlom v jeho práci přišel v roce 1894, kdy poprvé vytvořil plakát pro herečku Sarah Bernhardtovou, která byla hvězdou slavného divadla de la Renaissance. Po obrovském úspěchu plakátu spolupracovala Sarah Bernhardtová s Muchou dalších pět let. Paříž mezitím zavalila vlna secese. Na začátku 20. století Mucha střídavě působil v Americe a v Paříži. Ve Spojených státech vyučoval umění a namaloval celou řadu portrétů, hlavně pak dam z vyšší společnosti. Po svém návratu do Čech v roce 1910 Mucha začal pracovat na cyklu obrazů ‚Slovanská epopej‘, příběhů z minulosti slovanských národů, který považoval za svoje mistrovské dílo. Jednalo se o celkem dvacet rozměrných maleb – deset na česká témata, deset na slovanská témata všeobecně.

Muchovo dílo představuje jeden z nejpříznačnějších projevů evropského secesního umění, pro které v Paříži kolem 1900 vznikla přezdívka Le styl Mucha. Dokončuje výboj salonního malířství 19. století a otevírá cestu masovému projevu. Vyjadřuje se esoterickou symbolikou i prostřednictvím emotivně komunikativních a masově sdělných symbolů. Spojením prvků českého umění, s jeho sklonem k lyričnosti i zaujetím pro lidové umění, a pařížské výtvarné kultury konce století nalezl Mucha svébytný projev, který sice nepředstavuje významný mezník či posun v moderním umění, ale je hlubokou rezonancí doby označované Le Belle Epoque.