Dana Sahánková: Ve své slupce nikdy nenajdeš stání

Dana Sahánková kontinuálně pracuje s médiem velkoformátové kresby. Název její výstavy a stejnojmenné publikace „Ve své slupce nikdy nenajdeš stání“ je modifikací citace jedné z replik Mefista. V pozadí projektu je cítit faustovské téma, kterého se autorka dotýká při dlouhodobější vizuální tematizaci času a paměti. K jejich vyjádření dlouhodobě používá arzenál vybraných zvířat (vlci, psi, jeleni, kočky) ve vztahu k prostoru, jež se neustále proměňuje. Tento alegorizovaný vztah, který je vzájemným dynamickým „prorůstáním“ figur a jejich rámce občas doplňují mýtické postavy s jakýmsi blíže neurčeným posláním (např. vracející se snová postava malého anděla). Predátoři zastoupeni volenými zvířaty jsou vyjímáni ze svých dominantních rolí a stávají se oběťmi plynoucího času. Jejich těla, plná agresivních gest, se rozpadají do fragmentů a jsou skládána v nové celky navozující snovou atmosféru, stavy vytržení, osvícení či halucinace. Ireálný je i sám „vlnící se prostor“, jehož konstrukce se neustále rozpadá a hroutí, nebo se proměňuje v důsledku neznámého mechanismu. Divák se tu může často cítit jako nezvaný host. Noříme se do hlubinných psychoanalytických situací v jejich polarizační syrovosti, nebo do konstelací, které v metaforické zkratce přesahují lidské měřítko nejenom v rovině fyzické, ale především v rovině reflexivního vědomí. Eskalací  nejistoty autorka odhaluje rubovou stránku systematizovaného a racionalizovaného světa, v němž žijeme.

Slovy kurátora výstavy a autora textů Petra Vaňouse: „Při pohledu z dálky se kresby sjednocují v jakýsi abstraktní psychoznak, jehož základem je nevědomé hledání kompozice v procesu práce založené na asociacích a integraci podprahových vjemů, jako jsou sny a mimovolní paměť. Přibližujeme-li se fyzicky kresbě, začne se nám otevírat, tvarově komplikovat, ale také významově uhýbat do předem připravených bočních zákoutí a slepých uliček.“