Obdiv vůči outsiderskému či amatérskému uměleckému projevu je v současném umění výrazným fenoménem, kterému je věnováno také podzimní číslo Flash Artu. Jako zastřešující termín jsme si propůjčili slovní spojení „spontánní umění", které je zároveň také podtitulem aktuálního čísla. Převzali jsme ho od umělce a kurátora Šimona Kadlčáka, který je i autorem příspěvku o tom, jak vznikal Atlas spontánního umění. Podobně jako on jsme hledali termín, který by obsáhl relativně široké spektrum tvorby. V aktuálním čísle časopisu je možné najít několik vzájemně se prolínajících tematických linek. Jednou z nich je publikace Ľubomír Ďurček, Květoslava Fulierová, Július Koller a amatérští výtvarníci od Daniela Grúňa recenzovaná Evou Filovou, potom aktivity v rámci kolektivu Prádelna, který je tvořen ženami se zkušeností s bezdomovectvím ve spolupráci s umělkyní Magdalenou Kwiatkowskou – rozhovor s nimi vedla Martina Fridrichová, či komunitní projekty Evy Jiřičky, které přibližuje Kateřina Štroblová.
Další linkou jsou umělci autodidakti, kteří jsou etablovaní i mezi renomovanými umělci, jako ukrajinská umělkyně Marija Prymačenko, známá fantaskními zvířecími figurami, která se svojí tvorbou ostře vymykala dobovému socialistickému režimu Sovětského svazu. Její dílo je možné vidět i na letošním Bienále v Benátkách. Respektovaným je i košický autor Kanrec Sakul, v rozhovoru ho představuje Nikolas Bernáth.
V rázovité slovenské obci Východná, která je známa folklórními slavnostmi, působil výjimečný Martin Sabaka, který po sobě zanechal množství originálních soch. Ty se staly předmětem zájmu vícero umělců a kurátorů, fotografů jako Robo Kočan a Alan Hyža, kteří jeho tvorbu systematicky fotodokumentovali, především Zuzana Janečková, která je i autorkou příspěvku o něm, a Tomáše Džadoně, který též spolupracuje na připravované expozici Sabakových děl pod názvem Stanica Svet na Farme Východná. Výrazným umělcům autodidaktům působících na území České republiky a jejich dílům je věnován již vzpomínaný Atlas spontánního umění Šimona Kadlčáka a Pavla Konečného. Natálie Drtinová přibližuje činnost organizace Barvolam, která se dlouhodobě věnuje neurodiverzním umělcům a přibližuje jejich výstavu Barbolam: Umění inkluze, která se konala v opatovské pobočce pražské Městské knihovny.
A poslední linkou, z mimouměleckého prostředí, avšak vykazující určité umělecké kvality, je prostředí současného společenského a politického dění. Zde se Petra Hanáková zaměřuje na politiku z nedávné slovenské historie a současnosti, jejichž výstupy hodnotí podle „míry múzického nepokoje“ obsaženého v jejich projevu. Ve svém příspěvku nezapomíná vyzdvihnout skok do Santovky Alexandra Dubčeka, performativní campy kvality slovenského ex-prezidenta Rudolfa Schustera, či aktivisticko-participativní počiny Alojze Hlinu.
Etnoložka Eva Šipöczová analyzuje memy kolující na internetu jako součást digitálního folklóru, narativní kultury. Osobitým příspěvem, pojednávajícím o situaci v současném maďarském umění, kde se vlivem orbánovské politiky z vlivných umělců a kurátorů stávají outsideři a kde se do popředí dostávají podprůměrní středoproudoví autoři konzervativně pracující s tématy bájné maďarské minulosti, je úvaha Flóry Gadó o umělcích působících v Maďarsku, kteří se, avšak jiným způsobem, věnují předkřesťanské minulosti či spiritualitě.
Rádi bychom zdůraznili, že i když se v tomto čísle vyskytují pojmy jako art brut, insitné, spontánní či neurodiverzní umění, uvědomujeme si, že tyto kategorie jsou uměle vytvořené a nepřesné. Jsme za radikální inkluzivnost a stírání hranic, k čemuž snad přispěje i toto číslo Flash Artu.
