František Matoušek: Džíny, nůžky a sprej

Nejzřetelněji se jeho tendence v tvorbě samozřejmě odráží v obrazech zachycujících buď přímo blízké osoby, jako tomu bylo například v případě jeho dětí na velkých formátech cyklu Kindertherapie (2011), či míst, která navštívil a má k nim důvěrný vztah, ať už je to brooklinské pobřeží Coney Isladu nebo Benirras Beach na Ibize. Přímo deníkový charakter pak vykazuje skoro abstraktní krajinářská série z povodí Berounky, kam chodil malovat během lockdownů prvního pandemického roku, což ještě zdůrazňuje na den přesná datace každého z dokončených pláten.

Dalším, na první pohled už trochu méně zřejmým způsobem je zpodobování více či méně známých osobností, s nimiž se z různých důvodů identifikuje, nebo k nim naopak cítí despekt. František Matoušek tímto způsobem dotyčnému neskládá hold, ani si s ním nevyřizuje účty. Vnímá svůj model spíš jako symbol nebo ztělesnění nějakého principu či osudu. Extrémním případem z poslední doby je podobizna říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse (2022), která je Matouškovou příkrou reakcí na současnou politickou realitu.

Třetí možná nejdůležitější souvislost mezi uměním a životní zkušeností je u Františka Matouška zakódovaná přímo v originální technologii. Ta je natolik výjimečná, že se stala doslova synonymem jeho tvorby. Jedná o kombinovanou práci s džínovinou, kdy už sama podložka, na níž obvykle vytváří obraz pomocí precizního vytahování bílých nití z textilní osnovy, které doplňuje malebnými zásahy, představuje zásadní významotvorný faktor. Během minulého režimu, kdy vyrůstal, totiž džíny představovaly nedostupné oblečení s téměř politickým nábojem, které bylo kromě stylu rovněž vyjádřením určitého postoje. Už když je měl někdo na sobě, bylo jasné, že musejí být ze Západu, tedy nepřátelské a zapovězené zóny oddělené ostnatým drátem a neslučitelné s profilem socialistického člověka.