Ač malíř a grafik Jaroslav Králík (1924–1999) vládl osobitým a inovativním stylem, přesto jeho dílo doposud zůstává širší veřejnosti spíše neznámé. Symbolickou splátkou toho dluhu je výpravná publikace, kterou připravil umělcův syn a která je důstojným potvrzením pevného Králíkova postavení v rámci umění druhé poloviny 20. století. K jeho spolužákům z ateliéru Emila Filly patřili například Čestmír Kafka a sestry Válovy, přátelské vztahy později navázal s Františkem Tichým či Kamilem Lhotákem. Oblast jeho tvůrčího zájmu byla široká, od monumentálních realizací do architektury a veřejného prostoru (gobelíny, art protis, vitráže) až po intimní kresby, grafiky či koláže, v nichž zejména rozvíjel citace obrazů starých mistrů, nejčastěji Hieronyma Bosche, Matthiase Grünewalda, Pietera Bruegela, Albrechta Dürera, Piera della Francesco či Sandra Botticelliho, fascinovala jej též estetika rukopisného písma nebo tištěného textu. Králíkova originální výtvarná řeč s ozvuky metafyzické malby, surrealismu a symbolismu otevírá široký prostor pro hlubší kosmologické otázky i úvahy o okolním světě a roli člověka v něm.