Kniha se zaměřuje na architektonické dění na Světové výstavě (Expo) v Ósace v roce 1970. Přináší novou interpretaci československého pavilonu, díla architektonického tria Rudiš, Palla a Jenček společně s týmem výtvarníků. Přibližuje nejprve proces poznávání japonské architektury a urbanismu očima zahraničních návštěvníků a ambivalentní status tehdejšího Japonska jako „země budoucnosti“. Architektura na výstavě a československý pavilon jsou poté konfrontovány z různých perspektiv: z pohledu architektonických forem, ideových koncepcí výstav i myšlenkových tendencí té doby. Právě ty na výstavě ve zhuštěné podobě předjímaly nadcházející vývoj architektury, urbanismu i celé civilizace. Text zúročuje široce založený výzkum českých a zahraničních zdrojů a čerpá z dobových dokumentů, svědectví tvůrců i dobové kritiky.