Syntonos a plenérová krajinomalba přelomu 19. a 20. století

Termín syntonos se v uměnovědné literatuře objevuje jako technika obrazů Antonína Slavíčka, malovaných v letech 1895 až 1900, včetně těch nejslavnějších, jako jsou Červnový den, Červené střechy, Na podzim v mlze, Zahradní zeď či Vítr. Syntonosy najdeme dále i v díle Antonína Hudečka, Otakara Lebedy a několika dalších žáků Julia Mařáka. Téměř výhradně se jedná o krajiny malované přímo před motivem v plenéru. Ve skutečnosti však nejde o specifickou techniku či materiál, nýbrž o konkrétní značku vodou rozpustných barev, jednu z mnoha, které se začaly průmyslově vyrábět v závěrečných desetiletích 19. století. Díky svým zajímavým vlastnostem však barvy Syntonos už od svého vzniku přitahovaly pozornost a vyvolávaly jak nadšení, tak i příkré odsudky. První projekt, který se tímto fenoménem monograficky zabývá, zahrnující výstavu v GAVU Cheb a doprovodnou publikaci, společně připravili historici umění Marcel Fišer a Michael Zachař a restaurátorka Národní galerie v Praze Hana Bilavčíková.