Where Them Stray Dogs At

Kniha Where Them Stray Dogs At představuje práci kolektivu autorů a autorek, kteří vnímají Bělehrad jako konceptuální výchozí bod. Přestože je téma knihy zakotveno v jednom konkrétním místě, zkoumají širší významy a identity, které jsou dlouhodobě připisovány takzvanému Balkánu jako kulturnímu regionu. Prostřednictvím různých přístupů vytvářejí sérii fragmentárních, avšak nevyhnutelně provázaných komentářů k tématům, jako jsou autenticita, migrace, městská transformace a balkanismus.

Podtitul knihy, Liminální myšlenky o balkanismu, gentrifikaci a nostalgii, naznačuje přechodný charakter neukotvených, někdy až toulavých, perspektiv autorstva. Skrze reflexi vlastních pozic a napětí mezi osobními a kolektivními narativy se jednotlivé přístupy v knize propojují do vrstevnatého zkoumání liminálních prostorů mezi rozvojem a úpadkem, minulostí a přítomností, sounáležitostí a odcizením.

Vzniku knihy předcházel v roce 2023 stejnojmenný výstavní projekt v Galerii FaVU, který představil práce autorů a autorek jednotlivých kapitol v knize: Jiřího Grubera, Barbory Ilič, Rista Iliče, Tamary Spalajković a Milici Živković. Výstava prozkoumala různé způsoby, kterými je Bělehrad v současnosti romantizován i vykořisťován, ať už ze strany příchozích či těch, kteří zde žijí a město aktivně utvářejí. Tento motiv se následně propsal i do knihy, která téma zpracovává nejen kriticky, ale i chápavě, ve snaze porozumět proměnám, motivacím a kontextu, z nichž časté stereotypy o Bělehradě vychází. Kniha zahrnující osobně motivované a často intimní texty takto poslouží i jako podklad pro pochopení událostí a protestů, k nimž v současnosti v Bělehradě dochází.

Na fyzickou proměnu města se ve své kapitole zaměřuje Risto Ilič. Prostřednictvím výzkumných rozhovorů s představiteli Bělehradské kulturní scény mapuje mizení významných budov a městských částí a dopady na schopnost sebe-organizace a kolektivního odporu. Barbora Ilič se v několika kapitolách, které slouží jako průvodní text knihou, pokouší o pochopení toho, co příchozí – ať už turisty či členy diaspory – na Bělehradě přitahuje. Skrze vlastní platonický vztah k Bělehradu se zamýšlí nad pozicí existenciálního cizinectví a nad současnou estetizací nostalgie a její rostoucí popularitou na sociálních sítích. Kapitola Tamary Spalajković pak v tomto ohledu navazuje intimním zkoumáním identity migrujících a paradoxních pocitů z návratů „domů“. Skrze zápisky z cesty do rodného Bělehradu přibližuje odcizující atmosféru byrokracie a fyzických i abstraktních hranic, které možnosti pomyslného návratu předchází. Představa o Bělěhradě coby místě, které je příslibem domova i zdrojem traumatu, se promítá i do kapitoly Milici Živković. Ve svém textu a navazující básni se zabývá ženskou identitou v „balkánské“ kultuře od 90. let do současnosti a jejím vlivem na romantizaci toxických vztahů, ať už právě s městem, zemí či skutečnými osobami. Oproti tomu Jiří Gruber se na základě vlastní zkušenosti života v Bělehradě zaměřuje na mužské stereotypy spojené se Srbskem a jejich komerční využití v podobě tzv. „slovanského“ přízvuku.