Pavel Šmíd

Pavel Šmíd, narozen roku 1964 v Krnově, studoval mezi lety 1979–1982 na Střední škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1986 pracoval v Havířově v obchodním domě Budoucnost. Zajímal se o neortodoxní pojetí výtvarného umění v Ostravě, kde potkal některé z budoucích členů a osob spřízněných se skupinou Přirození (např. Jiřího Surůvku, Rostislava Němčíka, Hanu Puchovou, Jana Balabána ad.). Ve svém bytěv Ostravě pořádal se svou ženou Helenou neformální výstavy. Pro jeho tvorbu v tomto období jsou charakteristické dřevoryty a rytiny s náměty Eposu o Gilgamešovi, legend o indiánech a podobně. Jedn se o temné a úzkostné vize, umocněné expresivním gestem. V letech 1990–1997 odešel do Prahy, kde studoval Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Jiřího Sopka. V roce 1992 byl na studijním pobytu na Polytechnic School v Nottinghamu ve Velké Británii. Po studiu zůstal v Praze.

Za jeho působení v Ostravě byl zakladatelským členem umělecké skupiny Přirození, jejímiž členy byli výtvarní uměleci i literáti. Během pražského studia se přeorientoval zejména na malbu, která je dodnes jeho primárním vyjadřovacím prostředkem. Tematizuje v nich prchavé momenty života, historie, trauma kolektivní paměti, rodinné i osobní historie. Výrazná barevnost se v posledních letech transformuje do pastózosti a rázného malířského gesta.

O grafických pracích v našem katalogu, které pochází převážně z konce 80. a z 90. let, Šmíd píše:

"V 80. letech jsem žil v Ostravě, a dělal dělal hlavně grafiku. Měli jsme svoji uměleckou skupinu Přirození. Na grafikách těch let převažovaly temné motivy Ošetřování (Odběr krve, Amputace), temné rituály a pohádkové motivy, inspirace hudbou Bohuslava Martinů - Panny moudré a pošetilé, Gilgameš a jiné.

Jedním z členů skupiny Přirození byl i Jan Balabán, se kterým jsem hodně přátelil.  V době, kdy už jsem studoval na AVU (1990 až 1997) mě požádal o ilustrace ke knize Středověk. V touze po větším soustředění jsme spolu odjeli jeden prodloužený víkend na Vysočinu, konkrétně do Sněžného, kde měla jeho rodina dům. Neměli jsme ambici hned všechno vyřešit. Spíš tak nějak pobýt. Byl začátek podzimu, bylo teplo a dalo se i koupat. Každý večer jsme chodili do hospody na pivo a stále nacházeli suchohřiby. Přes den Honza psal a já a rýpal do lina matrici Poutníků. Honza na to koukal a pořád broukal refrén Ó hory, ó hory a tak jsem tu grafiku později tak pojmenoval.

V Praze jsem pak pokračoval v pokusech na ilustracích, které ale měly být menší než A5 a já začal s velikostí A4, takže se mnoho z nich nakonec nepoužilo. Jak to bývá vznikaly i další grafiky, které se kolem Honzových ontologických motivů točily, ale sebeironicky jsem je pak odsoudil jako lacinou mystiku."

pozn: první část textu vychází z autorova medailonku v publikaci Přirození.