Váchal Josef

Josef Váchal (23. 9. 1884 - 10. 5. 1969)
malíř, řezbář, ilustrátor, grafik, filozof, typograf, básník, spisovatel, kreslíř, tiskař 

Josef Váchal byl během svého života zneuznaným a zapomenutým umělcem. Intenzivněji bylo jeho vášnivé dílo objevováno až během devadesátých let 20.století. V kontextu československého umění zastává solitérní postavení.

Josef Váchal se narodil jako nemanželské dítě, dětství a mládí prožil v jihočeském Písku. Ač Váchal zdobností aktuální secese opovrhuje, také on její eleganci podlehne – jak napovídá titulní list první rukopisné sbírky Sbírka mazanic a básní Jana Schmída a Josefa Váchala.
Na počátku století se seznamuje s fotografií a začínají se prohlubovat také jeho vztahy k teosofickému a spiritistickému hnutí v Praze, navštěvuje soukromé seance – v ateliéru Ladislava Šalouna, čte teosofické spisy. Po krátkém úniku z Prahy se rozhoduje pro uměleckou dráhu. Přivydělává si kresbou pohlednic, příležitostně váže knihy a maluje krajiny, v nichž se opakuje stále stejný motiv: tůň, močál, rybníček, malé jezírko – nebezpečná zrádná místa, past i propast – tajemství země i zlo, zrádné světélkující bažiny, nejistota, temný chaos.
V dalších letech se Váchalova tvorba rozbíhá mnoha směry – literární symbolismus, secesní stylizace, dobové estétství, naturalistické komentáře – společenská kritika a anarchismus – který ale vlastně nikdy nepřijal za svůj. Formující pro jeho výtvarný výraz je jeho vztah ke spiritismu, okultismu a esoterickým vědám – svět černé magie a mystiky je propojen s jeho tvůrčí fantasií. V roce 1910 stál u založení skupiny Sursum, nejvýraznější skupiny, která vyjádřila své intenzívní, v mnohém protikladné, ale také výrazně specifické vztahy k psychické orientaci umění. Sdružila osobnosti odlišných stylů pozdního symbolismu-jejími členy byl Jaroslav Horejc, František Kobliha, Jan Konůpek, Emil Pacovský i Jan Zrzavý. Josef Váchal stál poprvé a naposled v aktuálním vývojovém proudu po boku svých současníků. V pozdějších letech se ukázalo, že vývoj jeho výtvarného projevu nekopíruje linii vývoje výtvarného umění, a proto se jeho dílo dostalo do jakési outsiderské pozice. V roli solitéra české výtvarné scény zůstal vlastně dodnes. Váchalovo hledání postupovalo všemi směry, vytvářel knižní grafiky, volné grafické listy, malby, kresby, deníkové záznamy, prózy, ale také vyřezávané plastiky a sošky, nábytek a keramiku, později ve dvacátých letech dokonce fresky – Portmanův dům v Litomyšli je vlastně jakýsi ORBIS PICTUS Váchalova duševního života a uměleckých názorů.
Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace, jeho dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Nicméně on sám byl oceněn titulem zasloužilý umělec (přijal jej s chladnou lhostejností) a krátce nato zemřel 10. května 1969.